BYDLÍ U MĚ OD: 13. 4. 2008
Tento z chovatelského hlediska velmi atraktivní druh pochází z pobřežního pásu severní a východní Austrálie a některých ostrovů při pobřeží.
Zbarvení i velikost se mírně liší podle poddruhu. V zásadě jde o robustní zvířata dorůstající délky 40–50 cm, jejichž světle šedé až šedohnědé základní zbarvení je zdobeno jednak naznačeným tmavším síťováním, jednak příčně přes hřbet položenými tmavohnědými až červenohnědými proužky. Břicho zvířat je stříbřitě bílé. Nutno však podotknout, že i v rámci jednoho poddruhu a jedné populace, respektive rodiny, se odstín zbarvení mírně liší. V mém chovu jsou například zvířata jedné chovné linie poddruhu chimerae ve dvou zřetelně odlišitelných barevných aberacích. Jedna má základní zbarvení spíše stříbřité až porcelánově bílé, kdežto druhá okrové až žluté. Rozdíl je nejvíce patrný na hrdle a přechodu boků a břicha. Charakteristickým rysem celého rodu je široký modrý jazyk.
Jde o zvířata nenáročná a jejich zřejmá chovatelská atraktivita se odvíjí jak od zbarvení a velikosti, tak především od jejich nároků na potravu. Na rozdíl od většiny ještěrů totiž přijímají bez problémů konzervované maso pro kočky a ovoce. Je pravdou, že se nevyhýbají ani lovu hmyzu a nejraději ze všeho mají různé šneky a slimáky, bez problémů však prospívají na mírně jednostranné dietě sestávající ze střídavého krmení konzervovaným masem (obsahujícím rýži, kroupy a zeleninu) a pokrájenými banány. Potravu vždy posypeme vitamino-minerální směsí (roboran, plastin, skořápky), krmíme 2–3 krát týdně. Pro zpestření občas můžeme přidat živé červy Zophobas, cvrčky, šváby nebo chované či sbírané šneky.
Co se samotného chovu týká, vyhovují jim ubikace 80×50×50 cm a větší. Já jsem choval dva roky skupinu šesti kusů v teráriu 160×50×40 (v) cm. V dospělosti je však lépe zvířata oddělit a chovat jednotlivě, případně v párech. V menších ubikacích totiž dochází při nahloučení jedinců k šarvátkám, jež mohou vést až k vážným zraněním, ponejvíce na končetinách. Nesmíme však zaměňovat pokusy o páření s bitkou, protože i při rozmnožování samotném dochází ke krvavým scénám, kdy samec uchopí samici za bok a trochu jako ve zpomaleném filmu s ní cloumá ze strany na stranu, nutíce ji k páření. Samičky mají pak mnohdy na bocích krvavé podlitiny. Samy se však brání a jestliže dosáhnou samci na hlavu, končí to zpravidla krvácející ranou na temeni. Obdobným způsobem ovšem probíhá i souboj samců o samičku. Nic platno, po jarních touhách máme zpravidla dominantního samce tak pokousaného na hlavě, že mu mezi cáry kůže prosvítá lebeční kost. Jak je ale patrné, nijak mu to nevadí a dál se pokouší o páření, teď již spářených samic, které se brání o to vehementněji. Podřízení samci mohou naproti tomu skončit s potrhanými svaly a vazy na nohou. Proto je dříve či později musíme z chovného terária oddělit.
Dno ubikace pokryjeme asi 5 cm vysokou vrstvou mírně vlhkého lignocelu, pod výhřevnou žárovku položíme cihlu nebo větší kámen a různě po ploše rozmístíme podélně rozpůlené květináče větších rozměrů. Ty slouží jako vhodný úkryt a zabraňují výše zmíněným šarvátkám. Miska s vodou je nutná, protože scinkové často pijí. Terárium navíc osvětlíme zářivkovou trubicí. Denní teploty udržujeme na průměrných 28 °C, pod žárovkou nebo na topném kameni vyšší, u mne až 45 °C. Každý večer terárium porosíme.
V zimním období je vhodné naordinovat chovancům zimní klid při vypnutých zdrojích, respektive s ochlazením na 15–18 °C a to po dobu asi 2–3 měsíců. Po probuzení a návratu k normální aktivitě předkládáme scinkům potravu obohacenou o nasekané oblovky Achatina nebo jejich živá mláďata ve velikosti ulity do 2 cm. Tato přirozená potrava je dobře ke koupi a přispívá, vedle již zmíněného zimování, k nastartování rozmnožovacího chování.
Samičky rodí 4–5 měsíců po páření 4–25 živých mláďat. Při dobrém krmení pohlavně dospívají před skončením druhého roku života.
